Slovjansk. Město keramiků

Dnes je Slovjansk největším dodavatelem hrnčířských výrobků pro ukrajinský trh, ale málokdo ví, že místní keramika má více než stoletou tradici. Je známý tzv. kuzněcovský porcelán, celý průmysl, vynalezený ruskou dynastií Kuzněcových koncem 19. století. Mezi četné továrny patřící dynastii byly taktéž Slobožanské: to byla i továrna fajánsových výrobků v Slovjansku (tehdejší Izjumské volosti), a taky továrna fajánsového a porcelánového nádobí v Budách. Pozůstatky kuzněcovského porcelánu se dochovaly v místním muzeu: jednotlivé talíře nebo celé soupravy.

V době Sovětského svazu ve Slovjansku bylo hodně keramických továren, kolem kterých se město rozšiřovalo. Teď je keramika již tradičním lokálním řemeslem. Slovjanský keramický kombinát vyráběl dlaždice a fajánsové výrobky, továrna na výrobu armatury a izolačního materiálu dělala keramické izolátory, a v cechu pro veřejnou spotřebu odlévali do sádrových forem hrnce, vázy a jiné. Továrny postupně přestaly fungovat, ale to nejcennější zůstalo — lidská zkušenost. Tak žila tradice, která udržovala řemeslo a napomáhala vzniku malých cechů, kterých před vznikem konfliktu na Donbasu ve městě bylo hodně.

Slovjansk je městem keramiky, nikoliv metalurgie. Slovjanská ekonomika je založena na malých hrnčířských dílnách a domácké výrobě, říká místní hrnčíř Jevhen Pavlenko:

„Slovjansk se drží díky keramice. Jsme městem keramiků. Mnoho lidí pracuje právě na této výrobě. I peníze do města přicházejí díky keramice. Myslím, že nemálo peněz.“

Jevhen je řidič z povolání, vzděláním — strojní inženýr. K řemeslu se dostal bez jakýchkoliv předchozích dovedností a zkušeností díky kamarádovi, který taky nejdříve začal modelovat a vypalovat keramické výrobky, a všemu se naučil až během praxe:

„Jsou tu malé dílny, ale i větší, po sto lidech. Hlína je místní, všechno odsud. Bílou hlínu máme z Družkovského lomu. Ta naše je červená, z vesnici Hlyboka Makatycha blízko Slovjansku, bereme ji odtamtud z lomu.“

Hrnčířské řemeslo v regionu je stále v provozu. Místní hrnčíři, ti, kteří zůstali na ukrajinské straně domnělé hranice s dočasně okupovaným územím, navazují kontakty s dalšími hrnčíři a potenciálními zákazníky z jiných oblastí Ukrajiny. Keramička Inna Pavlenko, manželka Jevhena, říká:

„My jsme často někam jezdili. Čtyři roky za sebou jsme jezdili do Soročinec. Máme taky v Opišni své zákazníky. Jezdili jsme hlavně za účelem výměny zkušeností. No ale stejně, oni tam mají svůj styl, my svůj. Náš vlastní styl nemá dávnou tradici, byl zformován tak zhruba během posledního desetiletí. Ano, je možné, že jsme si odněkud něco málo vypůjčili, ale to, co vzniklo, je nakonec naše, unikátní. Našemu stylu je tak deset až třináct let maximálně.“

Ačkoli je pro zbytek Ukrajiny málo známá, a ještě méně v zahraničí, slovjanská keramika žije a rozvíjí se. Ve Slovjansku funguje Svaz výrobců umělecké keramiky, jakýsi keramický klastr. K členům tohoto svazu patří rodina Pavlenků:

„Nestojíme na místě, rozvíjíme se, zkoušíme něco nového. Občas se od někoho inspirujeme. Ve Slovjansku je velmi silná konkurence, protože, jak se říká, každý má své potřeby. Někdo něco trošku nakoukne a hned se to taky snaží takhle udělat, jestli je to něco hezkého, zajímavého. Konkurence je život.“

Technologie

Výrobní proces začíná dlouho před tím, než vznikne objednávka. Ve Slovjansku jsou desítky lomů s hlínovými ložisky. Vytěžená hlína se nejprve rozemele na prášek a poté se smíchá s vodou. Podle toho, co říkají keramici, hlína by se měla odležet aspoň rok, přečkat zimu a léto, aby proběhly určité redoxní procesy:

„Máme hlínu, kterou nám dodávají naši partneři. Ale ta je určená pro strojovou výrobu — je mnohem tužší. Když ji uříznete, vložíte do automatického stroje, tak se tam vytvaruje talíř, mísa nebo hrnec. V ruční práci je nejdůležitější hlínu vycentrovat tak, aby se pak nerozhazovala na hrnčířském kruhu. Pokud jste na to zvyklí, není to příliš těžké. Rozemnout hlínu znamená ji několikrát zvednout a pak upustit.“

Hlína se rozemele kruhovým mlýnem, pak se rozetře, očistí se od zbytků písku, přidá se k ní určité množství elektrolytu (směs tekutého skla a sody, která zajišťuje tekutost hlíny — pozn. redaktora). Výsledná tekutá hlína se nalije do sádrových forem, protože sádra dobře absorbuje vlhkost. Následně slévač určí požadovanou tloušťku výrobku, ořízne ho a pošle na další zpracování.

Keramické nádobí se často používá v kuchyni a slouží k servírování jídla a pití. Pokud nenecháte hotový hrnec ošetřit glazurou, skrze póry bude prosakovat tekutina. Hrnčíři proto předem připraví speciální glazuru, kterou glazují produkt. Poté se na závěr nádobí vypaluje v peci a stává se tak z něj hotový výrobek. Po vypálení slovjanští hrnčíři, stejně jako hrnčíři z Havareččiny (přečtěte si taky příběh keramiků z Havareččiny v našem materiálu Havarecká keramika. Černější než noc) používají specifickou techniku leštění, tj. leštění tvrdým kamenem a následné natírání voskem. Zde se také hojně používá technologie mléčného výpalu (ukr. молочіння):

„Poté, co naše keramické výrobky vytáhneme z pece, vykoupeme je ve skutečném mléku. Čím tučnější je mléko, tím je barva intenzivnější. Pokud je mléko polotučné, produkt nebude tak hezký. Svou krávu, která nám dává dobré tučné mléko, už máme. Tak to je. Pak nakládáme výrobky zase do pece, tam se vypalují v mléce.“

Rodinný podnik

Hrnčířství se často stává rodinným podnikáním. Dmytro Jarovyj je povoláním designér. Dlouho pracoval v Kyjevě jako umělecký ředitel jednoho časopisu. Rodiče Dmytra začali s podnikáním v 90. letech a vyráběli keramiku z bílé hlíny. V té době bylo pro něj hlavním odbytištěm Rusko. Na začátku dvacátých let tento podnik museli zastavit, protože to bylo těžké, dokonce si vydělávali peníze prodejem potravin. A pak začala válka. Po osvobození Slovjansku se Dmytro rozhodl vrátit domů a pomáhat svým rodičům:

„Promluvil jsem si s mámou a ona mi řekla: „Možná už stačí pracovat na zaměstnavatele?“ Požádali jsme tehdy o grant od Rozvojového programu OSN a obdrželi jsme maximální částku na rozvoj naší společnosti. Koupili jsme tuto budovu. Potřebovali jsme finanční prostředky na opravy. Před rokem nebo dvěma tady všechno dodělaly dvě osoby. Poté, co jsme získali grant, byli zaměstnáni další čtyři lidé, pak další; teď máme 12 zaměstnanců, nějak to zvládáme.“

Dmytro se naučil hrnčířskému řemeslu u místního hrnčíře, bývalého vojáka, s nímž nyní společně pracují v podniku.

Rodina keramičky Viktorie Popové se také zabývá keramikou již druhou generaci:

„Můj táta dělá tyto keramické výrobky od základů. Rozemele hlínu, naplní formy, pak je sundává, a to všechno se dostane k mé matce. Umývá výrobky, ořezává, a tak vyrábí ty jednotlivé kusy a nechává je schnout. Poté, co výrobky uschnou, my s manželem je upravujeme, opatřujeme glazurou a vypalujeme. Ještě je tu matka manžela, která to všechno následně obrousí brusným papírem, ale dnes již takový proces téměř není.“

Velmi důležitým je také zdobení keramického výrobku. Obvykle to tady dělají ženy:

„Existuje zdobení rytím, kreslení engobami, štuková výzdoba. Kreslit engobami je velmi zajímavé, víte, je to taková tekutá hlína v tubě, ona se vymačkává, a tak vznikají vzory.“

Jednotného stylu zdobení výrobku ve Slovjansku nemají. Někteří lidé oceňují výzdobu rostlinnými ornamenty, například vinnou révou, u druhých se hezky prodávají výrobky s mořskými motivy, hlavně v přímořských oblastech Ukrajiny. Regionální specifika však existuje, ačkoli kupující s nimi není vždy obeznámen. Viktorija vtipkuje:

„Nás se na trhu ptají: „Co je to za malbu? Možná je to Petrykivská?“ Ptám se: „Neviděli jste, jak vypadá Petrykivská malba? Ne, samozřejmě, že ne“. „A která?“ Vtipkuji: „Tato malba je Popovská, jakou vymysleli Popovi“.“

Nejdůležitější ve výrobě je milovat to, co děláš. Držet se nad vodou i přes špatné situace na trhu a ekonomické výzvy je opravdovým uměním:

„Hrnčířský kruh je jako značka, víte? Funguje na stejném principu jako lvivská káva: ona nemůže chutnat špatně. Stejně to platí i s hrnčířským kruhem. Ono to ani nepůjde neudělat hezky, je to naše vlastní domácí výroba, přinejmenším proto je výjimečná.“

„Podle mého názoru, je zde zajímavější samotný postup. Zde výrobky prochází několika páry rukou: třeba i sedmi, osmi. Nejdříve někdo musí zalít do formy hlínu, pak další člověk tu syrovou keramiku vymývá, přilepuje tam hubičku, držadlo, dále holky to vyzdobí, poté se výrobky glazují, vykoupají v mléku a pak se někým vyndají z pece. Každému výrobku se věnuje mnoho lidí a dělají svou práci celým srdcem.“

Hrnčíř Besik Kalandadze přijel na Ukrajinu z Gruzie v 90. letech. Naučil se řemeslu ještě ve věku 19 let v Tbilisi, převzal znalosti od svého bratrance. Práce s hlínou vyžaduje hodně soustředění:

„Člověk se neustále rozvíjí. Vyberete si jeden směr a můžete se zlepšovat v čemkoliv. Ale pokud budete dělat všechno najednou — nic se nebude dařit.“

Ve Slovjansku se Besik oženil ještě v 90. letech a velmi brzy se svou ženou a dětmi odjeli do Gruzie. Mysleli si, že už navždy. Po nějaké době se však vrátili zpět do Slovjansku. Hrnčířské řemeslo si přivezli s sebou. Besik se fakticky stal místním učitelem keramiky. Mnoho hrnčířů, kteří nyní vlastní své podniky, získali své zkušeností u něj. Dnes jeho soukromá továrna každý den vyrábí stovky keramických jednotek. Výrobky jsou tak levné, že jinak, vypráví Besik, společnost jednoduše nepřežije.

Podnikání keramickými výrobky

Nejdražší položkou pro hrnčíře představuje elektřina. A jelikož za elektřinu je povinen zaplatit každý, tak se snaží vyhnout platbě daní za zaměstnance, jinak pak hrozí, že podnik bude zcela prodělečný. Navíc za posledních několik let v regionu výrazně poklesla poptávka po keramice:

„Když ve Slovjansku začala válka, uzavřeli jsme dílnu v centru města, protože začaly boje a vše se zastavilo. Totéž se stalo s mnoha malými podniky.“

Dnes místní hrnčíři, kteří pracují se zaměřením na trh západní Ukrajiny, vydělávají více než ti, kteří se zaměřují na místní obyvatelstvo nebo okolí, říká Dmytro Yarovyj:

„Máme u nás takovou mentalitu, že lidé raději koupí něco levnějšího, a je jim jedno, jak to bylo uděláno a kým. Na skutečnost, že něco bylo vyrobeno odborníkem, ručně, že je to vlastně handmade, kašlou, zajímá to jen málokoho. Ke mně, například, přijíždí přítel z Itálie a říká: „Páni, super! Udělal jsi to sám?“ Pokaždé, když ode mě něco objedná, dokáže to ocenit. Povídá: „Udělej mi nějakou láhev na víno nebo koňak. Kolik to stojí?“ Říkám mu, například, 100 hřiven. A on mi na to: „Jak to? Neceníš si svou práci!“ V Itálii by to stalo tak 50 eur. No a u nás i za 100 hřiven je to prý hodně.“

V budoucnu se Dmytro plánuje zaměřit na evropský trh:

„Evropa nás možná potřebuje: myslím si, že je výhodnější mít bohaté sousedy než chudé, takže nám pomáhají, abychom pro ně pak pracovali, nejspíše podle toho i vybírali, kterému podniku přidělí grant. To znamená, že oni uznávají, že děláme zajímavý produkt, budeme ho pak dodávat a prodávat v Evropě.“

Pro vstup na evropské trhy jsou vyžadovány příslušné certifikáty kvality, zejména potravinářské. Zatím se o to obvykle stará evropská strana. Z Evropy nám dokonce při hromadných objednávkách posílají i obaly.

Řemeslo válečného pohraničí

Válka způsobila značné škody soukromým hrnčírnám, mnoho hrnčířů utrpělo materiální škody. Dnes blízkost k bojové linii už hrnčíře neděsí. Takto vzpomínají na okupaci města na jaře 2014:

„12. dubna, v Den astronautiky, nás okupovali a 5. července jsme se dozvěděli dobrou zprávu (právě jsme opustili Slovjansk), že konec, Slovjansk bylo osvobozeno. Rychle jsme se vrátili domů.“

Ti, kteří ve Slovjansku podnikají, okupační vládu nikdy nepodporovali. Většina z nich, i když přišla o svého hlavního odběratele z Ruska, uznává, že Rusové stále vyhledávají místní výrobky:

„Jak říká jeden z našich aktivistů: „Ať raději nakupují naši keramiku než náboje“.“

Poměrně často se stává, že hrnčíři část svého výdělků přidělují na pomoc ukrajinské armádě. Ve svém volném čase opravují auta, která pak vyrazí na frontu.

„Máme zde výsadkové brigády: 81., 80., 79., 25. Máme tady co pro kluky dělat, různé hrnky a tak. Objednali je pro kluky z 90. batalionu, pro ty, kteří byli na letišti (pozn. — vojáci z 90. batalionu se na konci roku 2014–v lednu 2015 zúčastnili těžkých bojů o doněcké letiště). Oni mají na nášivce znak „Kyborgové“, vojáci po nás chtěli, abychom ho vyhotovili. Tak jsme jim udělali tento znak a nalepovali na hrnky.“

„Máme také tak úžasnou techniku, jako je CNC stroj, na kterém můžeme vyrábět nejrůznější znaky. K nám přijíždí vojáci, ukazují své nášivky, například máme nášivky z 95. a 81. brigády. Nášivku nám nechají a my díky tomuto stroji můžeme přenést vzor z nášivky do počítače, a pak tento stroj vyřezává na sádrové podložce obrázek z nášivky. Později ho holky přenáší na hrnky růžných objemů, takže už máme takovou malou sbírku. Vyrábíme to pro všechny, kdo k nám přijede.“

I přes dočasnou nevýraznost na trhu, neuznání a nedostatek podpory ze strany státu, keramika ve Slovjansku žije a bude žít do posledního zákazníka. Jedná se o obrovský a stále nevyužitý zdroj pro stát a jeho ekonomiku. Nám zbývá jenom podpořit výrobu keramiky ve Slovjansku vlastním nákupem dobrého a kvalitního, a co je nejdůležitější — našeho produktu.